Václavu Havlovi by dnes bylo 90. Jeho odkaz nežije na Hradě, ale v nás

Václav Havel by dnes, 5. října 2026, oslavil devadesáté narozeniny. Je snadné vzpomínat na něj jako na prezidenta, symbol listopadu a muže z balkonu na Václavském náměstí. Jeho nejdůležitější odkaz ale nezačal na Hradě. Začal v obyčejném životě obyčejných lidí, kteří se rozhodli, že už nebudou předstírat.

V eseji Moc bezmocných popsal Havel zelináře, který si do výlohy vyvěsí heslo „Proletáři všech zemí, spojte se!“. Nevěří mu a nikdo ho nečte. Vyvěsí ho jen proto, že se to tak dělá a že je to bezpečnější. Ten nenápadný akt přizpůsobení je podle Havla to, na čem systém stojí. A naopak: ve chvíli, kdy zelinář ceduli sundá a začne „žít v pravdě“, dělá něco, co má větší sílu než jakýkoli zákon. To je pro mě jádro Havlova odkazu. Svoboda se nebrání jen ve velkých dějinných chvílích. Brání se každý den, v malých rozhodnutích, která děláme v práci, v sousedství, v obci.

Občanská společnost roste odspodu. Havel celý život opakoval, že demokracie není jen soubor institucí a voleb jednou za pár let. Je to živá tkáň spolků, sousedských iniciativ, rodičovských sdružení, hasičů, sportovních klubů a lidí, kterým není jedno, co se děje kolem nich. Tahle tkáň nevzniká nařízením shora. Vzniká odspodu, když se pár lidí sejde a řekne si: tohle uděláme sami a uděláme to dobře. Silná občanská společnost je pojistka. Když selžou instituce, když se politika zatáhne do zákopů, zůstávají lidé, kteří se znají, důvěřují si a umí spolu něco postavit. Čím víc takových míst máme, tím odolnější je naše země. A začíná to právě tam, kde bydlíme.

Nerezignovat na hodnoty. Největším nebezpečím pro svobodnou společnost není otevřený útok. Je to únava. Pocit, že „to stejně nemá cenu“, že „všichni jsou stejní“, že „s tím nic neuděláme“. Havel tomu říkal rezignace a považoval ji za tichou spoluvinu. Pravda, slušnost, odpovědnost, ohleduplnost k slabším. To nejsou naivní slova z plakátů. Jsou to věci, které se buď každý den praktikují, nebo pomalu mizí. Havel věřil, že naděje „není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má smysl, bez ohledu na to, jak to dopadne“. Právě tahle jistota je dobrý důvod nevzdávat to.

Už tento pátek a sobotu, 9. a 10. října, jdeme opět k volbám. Komunální volby jsou ty, které se nás dotýkají nejvíc a přitom k nim chodí nejméně lidí. Rozhoduje se v nich o škole, o chodnících, o zeleni, o tom, jak se v obci jedná s lidmi a jak se hospodaří s našimi penězi. Na komunální úrovni volíme především lidi. Logo strany je druhotné.

Rozhodující je, jaké hodnoty člověk nese a jak se zachová, když to bude těžké. Havel by nám dnes neřekl, koho volit. Ale určitě by nám řekl, že nevolit znamená nechat rozhodnout jiné. Že odpovědnost za obec nekončí stížností na sociálních sítích. A že i jeden hlas je malým „sundáním cedule z výlohy“. A pojďme si Havlovy devadesátiny připomenout tím nejlepším způsobem: tím, že budeme dělat to, co celý život dělal on. Žít v pravdě a nést odpovědnost za místo, kde žijeme.