Procházka se psem není pod psa.

Oblíbeným heslem mé ženy je: „Líbí se mi bydlet v Dolních Chabrech“. Často na to myslím, když se vydávám na procházku s naším hnědým labradorem Brownem. Ti, kdo ho znají, vědí, že náš pejsek je hyperaktivní. Prakticky každý den s pejskem trávím venku minimálně 2 hodiny. Když nad tím přemýšlím, tak moje žena by asi mohla začít i žárlit, tolik času s ní denně asi nejsem. I když kdo ví, jsme manželé neuvěřitelných 35 let…

Ale pravda je, že u nás v Dolních Chabrech je fakt krásně. Na našich ranních procházkách si vychutnávám božský klid v přírodě během pozorování východu slunce. Tento klid narušuje pouze kouzelný zpěv ptáků.

Potkáváme srnky, zajíce, bažanty a bohužel poměrně často také divoká prasata. Když nám posledně přeběhlo přes cestu pěkné stádečko včetně mnoha selat, tak v nás byla malá dušička.

Teď na jaře bylo úžasné pozorovat, jak se příroda rychle probudila, změny byly viditelné každý den. Jediné, co mně asi vadí, je, že letos zase více polí kvete žlutě. Za chvíli se naše republika přejmenuje na Řepsko, rychlé prachy evidentně nalákaly mnohé zemědělské podnikatele, nebudu je radši jmenovat. Smutné ale je, že tato monokultura totálně ničí půdu a za 10 let bude heslo „po nás potopa“ bohužel aktuální.

Nejradši vyrážíme z Chaber přes západní panelku do lesů a polí směrem na Bohnice a k Vltavě, ale stejně často chodíme také po polní cestě směrem do Nových Chaber. Tam to má Brown nejradši, protože na této krásné a klidné cestě má největší naději potkat nějakého psího kamaráda. Klidný charakter této polní cesty je mezi pejskaři velmi oblíbený.

My pejskaři jsme vůbec zvláštní lidi. Perfektně známe naše psy jmény, sami se k sobě ale často chováme velmi anonymně. Na tom musím i já do budoucna trochu popracovat.